Peter Sellers

Rodiče byli pódioví baviči a hudebníci a na prkna, která znamenají vaudeville, vzali syna Richarda Henryho (jméno Peter převzal později po zemřelém bratrovi) už v povijanu, ve věku pouhých dvou týdnů. Formativní období, strávené v uměleckém prostředí, vcelku jasně předurčilo Sellersovu životní dráhu. V mládí také vášnivě rád fotografoval, prošel pohybovou průpravou na dvou tanečních školách a hrál na bubny. Během druhé světové války sloužil u Royal Airforce, kde došlo k osudovému setkání s Harrym Secombem a Spikem Milliganem, lidmi se stejným pohledem na svět. Nějaký čas koketovali s nápadem založit hudební skupinu, ale časem přece jen převážil zájem o komedii.

Měl dvě přednosti, které mu v kariéře pomohly víc než všichni pozdější režiséřia scénáristé dohromady: hudební sluch a pozorovací talent. Byla pro něj hračka napodobit dvacet různých dialektů i zcela konkrétní osoby. V médiu jako stvořeném pro imitátory – rozhlase -se uplatnil díky rafinované fintě. Opakovaně vytáčel telefonní číslo rozhlasové sekce BBC a hlasy uznávaných herců se přimlouval za angažování jistého talentovaného Petera Sellerse. A povedlo se. Sellers a jeho přátelé časem dostali volný prostor ve vlastním programu The Goon show. Sellers v něm vytvořil řadu podivných charakterů s bizarními jmény jako Grytpype Thynne nebo major Bloodnock a způsobil malou revoluci. V době, kdy pojem anglická komedie znamenal žoviální ironii nad sklenkou sherry, nabídla The Goon show bláznivou satiru, zesměšňující všechny britské konvence od pití čaje o páté po loajální oddanost královně.

Odjakživa ambiciózní Sellers se ale nechtěl spokojit s omezeným počtem posluchačů rozhlasu a s občasným hostováním v televizi. Začátkem padesátých let vzal útokem film. Ke komedii s příznačným názvem LET´S GO CRAZY napsal scénář a zahrál si v ní šest charakterově i vizuálně odlišených postav. Zatímco užší skupina diváků – příznivců The Goon show – se spokojeně bavila, kritici byli skeptičtí a Peterovi radili, aby zůstal v rozhlase. Po několika dalších komediích konečně přišla jedna zlomová, MYŠ, KTERÁ ŘVALA. Sellers si zahrál trojroli ministerského předsedy, zbrojnoše a především vévodkyně Gloriany XII. Chytrá satira o fiktivním státečku Fenwick, který z vypočítavých důvodů vyhlásí válku USA, byla úspěšnější v zahraničí než na domácí půdě a Sellersovi vynesla mimo jiné i možnost režírovat. Film MR. TOPAZE, politická satira o posedlosti penězi, bohužel katastrofálně propadl a Sellerse uvrhl do náručí deprese a rozvodového řízení. Chvíli to vypadalo jako konec, ale byl to začátek mnohem slavnější éry.

Když točil dramatizaci Nabokovovy LOLITY se Stanleyem Kubrickem, poznal, že s režisérem, který je stejně puntičkářsky posedlý dokonalostí jako on sám, by mohl udělat díru do světa. Domluvili se tedy na dalším společném projektu podle protiválečného románu Petera George. Na Sellerse čekala po čase opět multiplicitní role: vojenský kapitán Mandrake, prezident USA Muffley a šílený německý vědec doktor Divnoláska. Rutinovaní členové štábu si připdali jako v Jiříkově vidění. Kubrick, pověstný spartánským přístupem k hercům, si svého protagonistu předcházel a z důvodu jeho pohybových improvizací postavil na scénu hned několik kamer. Film DR. DIVNOLÁSKA ANEB JAK JSEM SE NAUČIL NEDĚLAT SI STAROSTI A MÍT RÁD BOMBU vrátil Sellerse zpátky do hry. Jako vůbec první herec v historii byl za tři role v jednom filmu nominován na Oscara.

Ve stejném roce 1963 ho potkala i role,která mu už navěky zajistila diváckou přízeň. V krimikomedii RŮŽOVÝ PANTER měl narychlo zastoupit původně obsazeného Petera Ustinova. Pořídil si strohý knírek, tatiovskou hučku, bogartovský baloňák a v letadle do Říma, kde se film točil, vytvořil postavu francouzského detektiva Jacquesa Clouseaua. Stalo se něco, co nikdo nečekal – ve scénáři vedlejší postava se v Sellersově podání už při natáčení jevila jako zajímavější než David Niven a Claudia Cardinale v hlavních rolích. To vzápětí potvrdily i divácké reakce. Clouseau nevzbuzoval jen plánovaný výsměch policejní autoritě, ale smích téměř soucitný. Detektiv, zahleděný do filmových vzorů, se snaží vzbuzovat autoritu a dojem protřelého starého mazáka, jenže celý svět se s jeho příchodem mění v křehký domeček z karet. Stačí jediné cvrnknutí a mozek ze Surreté je uvězněn pod jeho troskami. Pouhé tři měsíce po PANTEROVI proto vznikla komedie CLOUSEAU NA STOPĚ, zaměřená tentokrát cíleně na inspektora jako hlavní postavu.

Peter pociťoval náhlý světový úspěch jako velkou satisfakci a byl si dobře vědom své ceny. Nikdy nedokázal sedět s rukama v klíně a čekat jako nezadaná slečna, až ji někdo vyzve k tanci. Řadu projektů sám inicioval a chtěl mít nad nimi absolutní kontrolu, bez ohledu na námitky režisérů a hereckých partnerů. Takže v následujících letech šel sice z filmu do filmu, ale za cenu hroucení profesionálních i osobních vztahů. Při realizaci VEČÍRKU přerostly spory mezi ním a panterovským režisérem Edwardsem přes únosnou mez a ke konci natáčení už si jen posílali vzkazy pode dveřmi. Tvůrcům pomatené bondovské parodie CASINO ROYALE komplikoval situaci, když nejprve nechal vyměnit režiséra, poté odmítl natočit společnou scénu s Orsonem Wellesem a nakonec se sbalil a z natáčení odjel, aniž by film dokončil. Každý svůj úspěch (výstřední psychiatr v crazy CO JE NOVÉHO, KOČIČKO?, citově frustrovaný titulní hrdina v psychologickém HOFFMANOVI) i neúspěch (CASINO ROYALE, diváky nepochopená erupce absurdity KOUZELNÝ KRISTIÁN) bral velice vážně, obojí provázel bouřlivým osobním životem a drogami. Brzy získal pověst nespolehlivého narkomana a nevyzpytatelného šílence, točit s ním už byla ochotna jen hrstka odvážných. V sedmdesátých letech byl chtě nechtě nucen znovu spojit síly s Blakem Edwardsem a udržovat oheň diváckého zájmu třemi čím dál slabšími pokračováními RŮŽOVÉHO PANTERA. Tajně pomýšlel na svůj vlastní panterovský projekt bez Edwardse, ale především na dramatizaci románu Jerzyho Kosinského Byl jsem při tom.

Kniha ho okouzlila už v roce 1972. Trvalo dlouhých sedm let, než došlo k realizaci filmové verze. Příběh prostomyslného zahradníka Chaunceyho, který poprvé vykročí za hranice domu zemřelého zaměstnavatele do světa, který zná jen z televize, ukazuje Sellerse ve zcela jiné podobě, než jak ho diváci do té doby znali. Excentrickou komiku vystřídal uměřený, minimalistický projev, postavený na vysokém, stále udiveném hlase, vypůjčeném od Stana Laurela. Chauncey prochází dějem jako lidská tabula rasa a díky nevědomosti okolí se dostane do vysokých politických kruhů, kde jsou lidé zvyklí i v těch nejprostších sentencích o zahraničení slyšet metafory o nemocné politické situaci. Po uvedení BYL JSEM PŘI TOM kritikům spadly brady úžasem, po patnácti letech byl mnohými dávno odepsaný herec znovu nominován na Oscara (ke svému nesmírnému zklamání ji ani tentokrát neproměnil).

Bylo to bohužel poslední nadechnutí před smrtí. Veřejnosti nepřístupné srdce komika-chameleóna dotlouklo 24. července 1980. Ve čtyřiapadesáti letech vypadal na sedmdesát a osmý infarkt se mu stal osudným.

Recently added